Kondor bike team

Kondor bike team

Vzpomínky Pepy Praka na prázdninové putování do Mikulova


15 12. 2014

Asi nikdo už si nevzpomene, kdy a z čí hlavy se prvně zrodil ďábelský nápad na cyklovýlet napříč republikou, ale s finální podobou se vytasil Běha. Kdo jinej. Původní plán na cestu k našim sousedům na Slovensko se naštěstí nenaplnil a finální destinací se nakonec stal Mikulov. Při první informaci o této cestě, které se mi od Běhy dostalo, jsem bez problémů přikývl, protože se mi nezdála býti nikterak nenormální. Postupem času se však mé nadšení pomalu zmenšovalo. Již ovšem nebylo cesty zpět, neboť ve vzduchu se vznášely Běhou zakoupené lístky na Kryštof kemp v Mikulově, a především šlo o čest. Otázkou zůstávalo, jaký další cvoky do toho uvrtat. Že by jel Jirka Tur, to se předpokládalo, ale jeho pracovní vytížení zůstávalo otazníkem. Dalším, kdo připadal v úvahu, byl Pírko. Ten však po zjištění, že Mikulov je dál než Kovobel v Domažlicích, utnul veškeré spekulace a pozvání odmítl. Největším překvapením byl zájem Saši Pareského, kterému se, jak jistě všichni víme, bláznivé nápady velice zamlouvají. Proto byl obratem angažován a další otazník byl vyřešen. A co Kondor??? No, to byla záhada až do samotného dne D, doslova do poslední minuty. Postupem času Tur definitivně potvrdil účast, i když s mírnou obavou o ekonomiku SRN, v jejímž vývoji bude pro letošní rok jeden týden chybět. Teď už jen sehnat tašky na kolo, projít opět po delší době servisem kola, aby tam vůbec dojelo, neboť je již v pubertě a po třináctém roku v mém vlastnictví si opět trochu odborného dohledu zaslouží. Saša se s tím nemazal a tašky si kompletně zakoupil nové včetně nosiče a kdo ví čeho ještě. O ceně tašek jsme od něj slyšeli několikrát, ale naštěstí mu Tur hned poradil, jak si s jejich využitím na ně vydělá. Tuto radu zde nebudu prezentovat, aby to Sašovi následně náhodou nezajistilo místo na úřadu práce a firmě Rosenberg jedno volné místo na pozici svářeče. Jedinej Tur si s nějakýma taškama na kolo nelámal hlavu a ještě na pondělních dozvukách u hasičárny to vypadalo, že pojede s igelitkami z Kauflandu na řidítkách. Rozluštění zbývajících otázek se kvapem blížilo, zároveň s ranním odjezdem následujícího dne.


Den I. - úterý 29.7.2014

Po pouťových dozvucích, které se oproti plánu mírně protáhly, přišlo brzké úterní vstávání. Závěrečné doladění a osazení tašek na kolo a mohlo se vyrazit. Saša ještě na poslední chvíli nafukoval u Běhy kolo, což už samo o sobě vyloudilo úsměvy na tvářích všech přítomných, natož, když si Saša s pumpičkou dvakrát nerozuměl. Sraz u hotelu v devět hodin se proto o chvilku nestihl, ale Tur nám to ani moc nevyčítal. Zároveň byla rozluštěna poslední tajenka, kterou byla účast Zdeňka Kondora Ročňáka. Pro někoho možná překvapení, pro jiného nikoliv, ale Kondor nedorazil. V 8:59 hod. zaslal Běhovi SMS, ve které uvedl, že se dané akce nezúčastní.

Poslední foto před odjezdem u hotelu a mohli jsme šlápnout do pedálů. Ačkoli nám z počátku počasí neprojevovalo svojí náklonnost, postupem času se mraky roztrhaly a bylo to v suchu. Domažlice, Mrákov, Kout. První problém na obzoru, Sašovi pekelně rachotí kolo, když jede do kopce, což nezůstalo bez povšimnutí a našeho škodolibého smíchu. To jsem ještě nevěděl, že o pár kilometrů dál budu mít stejný problém, čehož si okamžitě všímá Saša a kamarádsky mi to dává najevo smíchem a patřičnými narážkami. Naštěstí se jednalo jen o špatné přehazování a problém byl brzo odstraněn. Tedy jen z mé strany. V Loučimi se vyskytla další překážka Po rozhodnutí, že nepojedem po hlavní silnici, Běha přišel se zkratkou přes obec. Že prej někde kolem nádraží musí vést cesta, která nás přivede na vedlejší silnici, po které pojedeme do Dlažova. Jak se již v takových situacích stává zvykem, cesta nějak zmizela a před námi se rozléhala jen louka, samozřejmě neposekaná. V dáli se tyčily topoly lemující vytouženou silnici, ale k nim vedla ještě dlouhá cesta po nepříliš vhodném terénu. Změna louky v pole přišla z nenadání a jízda po zoraném a naštěstí místními zemědělci i zvláčeném poli, byla dalším zpestřením. To už se neobešlo bez připomínek a remcání, z čehož měl Běha samozřejmě „radost“.

Následná cesta přes Dlažov směr Klatovy už byla maličkostí. Ještě nám teda zkřížil cestu vlak na přejezdu, kterej tu jezdí asi jen v úterý a v únoru a pak už jsme se dostali na první záchytný bod naší cesty. Country saloon Beňovy a s ním spojený oběd. Sašou opěvovanej řízek s bramborama nakonec neproběhl, ale našly se jiný dobroty do volátka. Cena oběda však Sašovi začala narušovat rozpočet a jeho předpokládanej litr na den se ukazoval být nedostačujícím v očekávání večerní platby za ubytování. Po obědě to Tur dorazil kafem a mohlo se jet dál.

Že kafe před dalšími kilometry na kole nebyl dobrej nápad, poznal Jirka za nedlouho. Vynucená zastávka v lesním porostu jeho problém za krátko vyřešila. Jen houbaři v počátku houbařské sezóny z něj radost mít nebudou. Poté již bez problémů ubíhali další a další kilometry pod našimi koly a zdárně jsme se přibližovali Horažďovicím. V tomto městě jsme se rozhodli dát si pauzu a s ní spojenou svačinku. V historickém jádru města, v městské památkové zóně jsme se rozvalili do trávy a na přilehlé lavičky a vychutnávali si dobroty zakoupené v místním COOPu. Já se Sašou jsme to završili nějakým energetickým lektvarem, kterej nám poskytl Tur a mohlo se opět vyrazit.

Dál se jelo podél řeky Otavy, místy po silnici, místy lesem, nechyběly ani polní cesty a panelka. Saša nám zpestřoval cestu povídáním o tom, jak jezdil za svojí chvilkovou „láskou“ do Blatný. Blíže jeho vyprávění popisovat nebudu, protože by se mohl urazit on, slečna, za kterou jezdil a případně i nějaký z kluků, se kterými si u ní Saša podával dveře. Poslední úsek dlouhý 20 kilometrů se pomalu blížil ke konci, Saša si cestou ještě dvakrát nasadil řetěz, zřejmě aby nevyšel ze cviku a už se před námi objevila silueta cílového města prvního dne. Při průjezdu okolo značky s názvem města Strakonice jsem byl nesmírně šťastnej, že už se blížíme ke konci a že konečně slezu z kola. Přece jen naježděno na kole jsem před tímto výletem měl opravdu málo a to převážně po vsi, nejčastěji do Špillarky. Stehna jsem měl v jednom ohni a rodící se vlk na pozadí mi moc pozitivní energie nepřidával. Jediným potěšením bylo, že obdobně a možná i více trpí i Saša. Zbývalo jen najít nějaké ubytování a pokud možno ne moc drahé. Se spásným nápadem se vytasil Tur, když vymyslel, že se podíváme po ubytování ve sportovním areálu. Přece jen se projevily jeho zkušenosti nasbírané po cestách za prací po celé ČR a s tím spojené ubytování na nejrůznějších místech. Nakonec jsme se ubytovali na zimním stadionu. Pokoje byly pěkný a cenově více než přijatelný. Sašu trochu vyděsilo, že si půjdem ještě večer zabruslit, protože byl rád, že vůbec chodil. Samozřejmě se jednalo jen o jeden z žertíků na jeho účet. Sprcha, rozvěsit věci na balkón a šlo se na večeři. Pizza a několik Dudáků na spláchnutí v místní pizzerii nám přišlo vhod. Saša byl natolik zničenej, že se snažil svůj stav zlepšit dvěma jemně perlivýma Bonaquama. Jestli mu to pomohlo, ví jen on. Faktem je, že jej humor neopouštěl a opět nám povyprávěl o Blatný, stejně, jako asi desetkrát před tím cestou na kolech. Vzhledem ke skutečnosti, že se blížil začátek zápasu Sparty proti Malmö a v pizzerii nebyla televize, přesunuli jsme se zpět na zimák, do zdejší hospody, kde jsme při fotbale pokračovali v pití zdejšího rezavého moku. V tuto dobu to ještě se Spartou a jejím působením v LM vypadalo celkem dobře. Z Tura vypadlo, že se cestou tak usilovně kochal přírodou, že z toho v jednu chvíli skončil v poli s obilím. O tom jsme se Sašou neměli tušení, protože jsme se drapali kus za ním a Běhou. Hospodskej však nebyl z naší přítomnosti dvakrát odvařenej a po skončení fotbalu jsme museli lokál opustit, aby mohl zavřít. Na druhou stranu nás to aspoň přinutilo jít brzo spát. To jsem ještě nevěděl, jakej průser je spát v jednom pokoji se Sašou. Zřejmě obrovská únava a několik vypitých Dudáků zapříčinilo, že Saša nehorázně chrápal. A to ihned, co ulehnul.

Den II. - středa 30.7.2014

I přes to, že Sašovo chrápání nedovolilo člověku klidný spánek, tak probuzení na zimáku bylo celkem pohodové a po zabalení veškerých věcí jsme se mohli vydat na druhý úsek naší trasy. Krátká cesta k nedalekému Lidlu na snídani, před vchodem do prodejny následný piknik, zakoupení občerstvení na cestu a hurá do pedálů. Dál se jelo ještě kousek podél řeky Otavy, původně to vypadalo jen na mlhu, která by nás ani netrápila, ale když se z mlhy vyklubal lehký deštík, tak to začalo vypadat poněkud nemile. Naštěstí se jednalo jen o krátkou přeháňku, která nás nemohla rozhodit. To jsme ještě nevěděli, že je to předzvěst toho, co nás čeká cca za 150 kilometrů. Následovala jedna cyklostezka za druhou a my se vzdalovali od Strakonic. Nebo jsme si to alespoň mysleli a hlavně to tak mělo být. Vše vypadalo v pořádku, při průjezdu okolo značky informující, že jsme již 22 km od Strakonic a rýsujícím se Vodňanům na obzoru, bezstarostná jízda mohla pokračovat. Krásné počasí, okolí a příroda lemující naší trasu, všude přítomné rybníky a s nimi spojené potoky a říčky, co víc si může člověk na projížďku na kole přát? No, třeba nezabloudit v tý všudypřítomný nádheře. „Skvěle“ značené cyklostezky mezi rybníky byly nad naše síly a chvilková nepozornost znamenala následný průser. Poté, co nám tachometry ukázaly dalších ujetých 20 km od již uvedené značky označující vzdálenost 22 km do Strakonic, narazili jsme na značku informující o vzdálenosti 24 km do Strakonic. V tu chvíli bylo všem jasné, že jsme v pr…i. Ani veškeré moderní vymoženosti v mobilu, kterými Běha běžně udivuje okolí, nám v tu chvíli moc nepomohly. Co by to ale bylo za rybníky, kdyby u nich neseděli rybáři, kterých jsme se tedy začali vyptávat na cestu. Asi jen tito, jak se říká tichý blázni vědí, zda nás úmyslně zamotali ještě víc, nebo v dobré víře nám pomoci, nás poslali, kdo ví kam. Kousek jsme poodjeli a následoval další dotaz na cestu, kterým jsme potulujícího se mladíka asi trochu zaskočili, ale nakonec nás nasměroval k blízkému lesíku. Jak jsem při psaní tohoto článku podle mapy zjistil, lesík ukrývá vyhlídkový altán, který se nazývá Fata morgana. Jak výstižné. Za tímto lesíkem jsme původně měli ject nějakou jednosměrkou pořád rovně, ale to by jsme nebyli my, kdybychom opět nejeli jinam. Když jsme skončili na mostě nad rychlostní silnicí č. 20 spojující Budějovice a Písek, byla už na místě mírná panika. Vyřešili jsme to tak, že se prostě jelo po této silnici plné kamionů a né zrovna pomalu jedoucích aut. Naštěstí jsme této silnice využili jen na pár kilometrů a s velkým nadšením jsme jí opustili. Po chvíli se v dáli objevila jaderná elektrárna Temelín a cesta nám začala opět ubíhat. Samou radostí jsme začali fotit selfie. Turovo nápad nebyl zas až tak blbej, ale pro mě, jakožto fotografa lehce nebezpečnej, neboť se vše fotilo za jízdy. Výsledkem jsou ale fotky ,které se prostě musí líbit. Jako by těch problémů ten den nebylo už dost, dorazil další malér. Běhovo kolo zřejmě usoudilo, že má nadbytek drátků a tak jich pár vypovědělo službu. Vzniklá osma na zadním kole nebyla věcí, po které by každý zrovna toužil a Běhovi nebylo co závidět. Začali jsme tedy hledat i nějaký cykloservis nebo něco podobného. Již si nevzpomenu, ve které vesnici to bylo, ale narazili jsme na nějakého dědu, který byl celkem ochotný, ukecaný a hlavně děsně „chytrý“ . Saša si s ním ovšem nadmíru porozuměl a děda začal nosit z domu mapy a vyprávěl nám, jak taky jezdí na kole a že zrovna nedávno byl v Hluboké nad Vltavou. Jak nám ale opakovaně a celkem důrazně sdělil, jedná se o trasu s obrovským kopcem, kde si pořádně šlápnem. Proto nám doporučil trasu přes Týn nad Vltavou. Dokonce by nám i byl vyměnil prasklé drátky v kole, ale bohužel nedisponuje drátky správné velikosti neboť jeho kolo (zřejmě nějaká ukrajina), se v určitých parametrech zcela neshoduje s Běhovo Meridou. Poděkovali jsme tedy dědovi za doporučení trasy a jeli jsme. Samozřejmě že úplně jinudy. Do Hluboké nad Vltavou nás již žádná další pohroma nezastihla a tak jsme mohli konečně usednout k obědu na náměstí v restauraci u Švejka. Bohužel jsme ale ani nenarazili na žádný cykloservis. Po objednání jídla jsem se zašel do vedlejší budovy zeptat, zda je ve městě nebo v okolí námi hledaný servis. V domnění, že se jedná o informační středisko města, začal jsem se tedy vyptávat dvou přítomných dívek za pultem. Tyto mě však sdělily, že nejbližší cykloservis je v Budějovicích, což pro nás nepřicházelo v úvahu. Dalším bodem mé návštěvy „íčka“ byla mapa. Chtěl jsem nějakou zakoupit, abychom pokud možno více nebloudili. Opět jsem však neuspěl. Byla mi nabídnuta jen malá mapa města formátu A4, kterou jsem odmítl. Následně mi bylo sděleno, že asi o sto metrů dál je informační středisko města, kde bych mohl být úspěšnější. Postupem času jsem zjistil, že sem se byl vyptávat v hotelové recepci nikoli v „íčku“. V tom správném IS jsem byl následně úspěšný co se týče mapy, ale cykloservis prostě nikde není. Po bohatém obědě jsme se chystali opět do sedel. Mimochodem Saša si dal řízek s bramborama. Sašu jsme ještě vyslali do přilehlé již uvedené recepce hotelu pro zmiňovanou mapu města, abychom věděli kudy odjet. Na první pokus Saša mapu nenašel a přišel zpět s prázdnou. Co na tom, že tich map tam měli asi sto a byly hned na pultu. Na druhý pokus Saša přece jen něco přinesl, ale leták o místním muzeu teploměrů nám opravdu k ničemu nebyl. Ani na třetí pokus Saša neuspěl a když se vrátil vystrašenej s tím, že už na něj slečny za pultem blbě koukají, radši jsme odjeli bez mapy a riskli jsme výjezd z města. Štěstí se k nám přiklonilo a z Hluboký jsme odjeli správným směrem. Následná cesta směr Lomnice nad Lužnicí probíhala až překvapivě klidně, počasí nám přálo, jelo se lesem po pěkných cestách. Opět nějaké selfie nebo alespoň pokus o ně a už jsme pomalu byli v Lomnici. S pocitem přirůstající sedačky k zadku jsme přijeli na krásné náměstí v Lomnici. Naší pozornosti neunikla tradiční prodejna COOP, ve které jsme pořídili svačiny, nápoje a různé zaručeně energetické občerstvení. Hned vedle COOPu se nacházela lékárna. Této skutečnosti jsem prostě musel využít a zavítal jsem do ní. Starší lékárnici jsem sdělil, že po dlouhé cestě na kole mám pozadí v jednom ohni a že bych uvítal nějakou medicínu řešící tento problém. Zřejmě slušně sečtělá nebo věkem a zkušenostmi protřelá „dorostenka“ za pultem mi obratem položila jednoduchý dotaz. NA VLKA?? Nejspíš. Odpověděl jsem jí, na víc jsem se v tu chvíli nezmohl. Následně mi tedy předala nějakou krabičku a sdělila, že jsou to ubrousky vlhčené nějakým zázračným lékem a vystavila mi účet na 90,- Kč. S poděkováním jsem vyšel před lékárnu, kde mi Saša okamžitě hlásil, že se s ním musím o ubrousky podělit. Následoval přesun ke krámku s točenou zmrzlinou. Pořádnou porci zmrzliny Saša zapíjel Coca Colou, což v nás vzbudilo obavu o jeho zažívací ústrojí, neboť nám byl znám fakt, že mu i po pivu přestává řádně sloužit svěrač. U vedlejší prodejny jsem spatřil krabice s pantoflem, které by se mi docela hodily. Zeptal jsem se vietnamského prodejce, zda má i opravdu velké pantofle, na což mě ujišťoval, že pantofle o velikosti 44 jsou ty pravé na mé nohy velikosti 48. No, nepořídil jsem. Nevím, jak nebo kde si Saša přečetl název obce Velechvín, ale celou cestu o něm mluvil a snažil se nás nasměrovat do této názvem sympatické obce. Na druhou stranu alespoň přestal kecat o Blatný. Odjezd z Lomnice byl za slunečného počasí, jen tu a tam se objevil mráček. Asi po dvaceti kilometrech se vše otočilo a po sluníčku nebylo památky. Dokonce se v dáli ozvaly hromy a našim zrakům neunikly blesky. Pořád ale nepršelo. Již silně unavený Saša z posledních sil šlapal do pedálů, při čemž se nažil spočítat naší vzdálenost od přicházející bouřky. Není tajemstvím, že počítáním doby od hromu k hromu, se vzdálenost určit nedá. Ale Saša to dokázal. Než jsme mu vysvětlili, že takhle se daná věc nepočítá, tak bylo pozdě. Vedle nás se objevil blesk a Saša začal již správně počítat. Než na prstech ukázal dva, tak jej z klidu vyvedl hrom, který byl opravdu silný. To byl ten správný strašák pro počítajícího a fyzicky oddělaného Sašu, protože okamžitě nabral obrovskou rychlost, jak kdyby uhodilo přímo do něj. Takovej strach z bouřky se jen tak nevidí. Jeho splašení nás ostatní tak rozesmálo, že jsem ani nemohli vyjet mírný kopeček do blížící se obce. Jednalo se o obec jménem Hatín. Zde nás počasí již zradilo a začalo sekácky pršet. Co čert nechtěl, zrovna, když se jelo okolo místní putiky. Zavítali jsme teda na neplánovanou exkurzi. Točili zde Krušovice. Říká se: „Pivo jako křen, jen ten vrchní je nějakej divnej.“ Ale tady bylo pivo divný a vrchní byla při nejmenším ještě divnější. Tu parodii na pivo jsme ani nedopili a bylo po dešti. Po dvou stech metrech od hospody již byla suchá silnice a všem bylo jasné, že pršelo jen nad hospodou. Není pochyb o tom, že déšť na nás seslala právě hospodská, čímž bylo potvrzeno, že jako čarodějnice nejen vypadala. Z Hatína to bylo do Jindřichova Hradce, co by kamenem dohodil. Nebo spíš Helena Fibingerová dohodila. Přece jen to pár kilometrů bylo. Kousek od Hradce, asi v posledním kopci mi Běha povídá: „Běží za náma nějakej funící pes.“ Částečně ze zvědavosti a částečně ze strachu jsem se otočil. Následoval opět smích, neboť za náma jel Saša, kterej šlapal z posledních sil, funěl, kmuchal, proklínal kopec a hlavně neustále plkal o Velechvínu u čehož se následně bláznivě smál. Příjezd do Jindřichova Hradce a hledání ubytování. Netrvalo dlouho a byli jsme ubytovaní v centru města u náměstí. Penzion Měšťan a v něm se nacházející čtyřlůžák nám vyhovoval. S Turem jsme si zabrali jednotlivé postele a na Běhu zbylo dvojlůžko. Ovšem se Sašou. Bohužel jsem si vybral postel, která neskutečně vrzala, při každém byť i malém pohybu na ní. Naštěstí se za noc převalím asi jen dvěstěkrát, tak moc nevrzala. Následovala sprcha a po ní na řadu přišly ubrousky z Lomnice. Jestli mě do tý doby pálila prdel, tak po jejich použití začala hořet. Na dvě okna v našem pokoji jsme rozvěsili veškeré zpocené a mokré oblečení a některé další, aby vyvětralo. Samozřejmě také ručníky. Na pořadu dne byla prohlídka centra města, hledání cykloservisu a hlavně vhodného kulturního zařízení, kde by jsme se najedli a chvilku poseděli. Saša navrhnul, že by jsme mohli jít hned do restaurace nacházející se v budově, kde bydlíme. Se slovy, jestli není praštěnej, že to tam zvenku je divný byl jeho návrh zamítnut. Následoval okruh okolo náměstí a centra a byli jsme opět u našeho penzionu. Opětovný Sašovo návrh a jeho okamžité zamítnutí. Další okruh a rozhodnutí, že se posadíme na terásce u plzeňské restaurace a dáme si prozatím pivo. Usadíme se a v tu chvíli jsme zjistili, že vedle nás sedí Richard Genzer s nějakou ženou. Zřejmě sestřenicí. Určitě měl obrovskou radost, že vedle nich sedíme právě my. No co, vypili jsme pivo a šlo se dál dokola. Opět jsme přišli k Měšťanu a s ním spojené restauraci. Inu ač neradi, dali jsme na Sašu a šlo se dovnitř. Při zjištění, že se jedná o Kozlovnu, tedy originální restauraci od piva Velkopopovický Kozel, která byla uvnitř naprosto parádní, zhostilo se nás lehké nas..ní, že jsme tak dlouho lezli po okolí. Jenže poslechněte Sašu, že jo? Dané pocity se znásobily ve chvíli, kdy nám donesli na stůl večeři. No byla to bašta. Při večeři jsme si vyslech, že držím nůž, jako chirurg skalpel,což bylo samozřejmě z Běhovo hlavy. Od té doby jsem byl pod bedlivým dohledem při každém zakrojení flákoty přede mnou. Dali jsme si každej jedno, možná dvě piva a půlnoc se přiblížila. S tím spojené zavírání restaurace a žádost o zaplacení. Dost se jim divím, když tam měli čtyři takový fajn hosty. Během večeře a následného pití tich dvou piv začalo opět pršet, lépe řečeno lejt. Do pokoje to bylo samozřejmě daleko a proto není divu, že Turovi zmoklo naprosto všechno co měl na okně a do pokoje nám solidně nateklo, čímž jsme jim tam vytvořili plovoucí podlahu. Naštěstí druhé okno bylo částečně přivřené a tak na něm zavěšené věci zůstali suché. Následovalo několibláznivých počinů polonahého a pivem ovlivněného Saši a šlo se spát.

Den III. – čtvrtek 31.7.2014

Vstávání do třetího dne našeho putování v deštěm promáčeném pokoji se mírně zpozdilo a po zabalení všech věcí se mohlo pomalu vyrazit. Nutno dodat, že Tur měl všechno totálně mokrý a vzhledem k tomu, že měl sebou jen minimum věcí, neměl skoro co na sebe. Jedinou suchou věcí, se kterou odjížděl z penzionu, byl ručník, kterej jim tam ukrad. Pardon, vlastně vyměnil za svůj mokrej. To jsme ještě nevěděli, že za nedlouho budem totálně mokrý všichni. Jo, to nám bylo ještě hej. Krátký přejezd přes náměstí v Hradci do bájného Konzumu pro snídani, následně vysněná výměna drátků na Běhovo kole v přilehlé cykloprodejně, ranní káva ve vedlejší kavárně při čekání na nové drátky a když jsme byli opět v kompletně pojízdném stavu, tak se mohlo vyrazit. Běha odjížděl naprosto ohromen, za výměnu drátků zaplatil 130,- Kč, což je podle jeho slov skoro zadarmo. Kdyby věděl, že do cíle dnešního dne, kterým je Vranov nad Dyjí, přijede skoro na novém zadním kole, nadšení by asi nebylo takové. Než jsme ale vyjeli z Hradce, počasí nám začalo ukazovat svojí horší stránku, začalo pršet a vyhlídky nebyly příliš lichotivé. No co, jelo se. Vzhledem k tomu, že se z kraje jelo převážně do kopců, nebyl studený déšť až takový problém. Když přestala voda padat, jelo se hezky. Bohužel teda nebylo jistý, kam že vlastně jedem. Lesní cyklostezky zmátly naše orientační smysly, ale na druhou stranu opět evokovaly focení selfie. Pro někoho možná nečekaně, ale jeli jsme zase blbě. To už na nás znova pršelo a ne zrovna málo. Za normálních okolností bych z farmy s bizonama nebo co to tam vlastně bylo za chlupatý krávy, měl i radost, ale když člověk musí šlapat v dešti zpátky, nadšenej není. Samozřejmě jsem to Běhovi nezapomněl připomenout. Když už jsme se vyhrabali z lesů, došlo opět na kopce. Jediným pozitivem zde bylo Sašovo naříkání, stejně jako v každém jiném kopci. To nás vždycky pobavilo. Ovšem jen na chvíli, protože přišla pekelná průtrž mračen a zrovna v místě, kde nebylo kam se schovat. S Turem jsme rezignovali na další jízdu a schovali se pod strom. Běha se Sašou ač nechtěli, zůstali tam s náma. Po chvíli ale bylo jasné, že to není nejšťastnější nápad a s vědomím dalších propršených kilometrů se jelo dál. Takové počasí člověka opravdu jen nas… a elánu moc nepřidá. Jen Běhovi to zrovna dvakrát nevadilo a vypadalo to, že by v bouřce jel třeba celou cestu. Zřejmě je na bouřku a pořádný kapky zvyklej. Jestli z domova, to nevím ,ale já se Máji ptát nebudu. Totálně promoklý jsme dorazili do Slavonic. V tu dobu už nepršelo a tak jsme se mohli v centru u nějaký kašny alespoň trochu převlíct do suchýho, teda ne všichni. Po prozkoumání další trasy se mohlo jet dál. Bohužel jen o kousek dál, protože při odjezdu ze Slavonic se ozvala povědomá rána v Běhovo kole. V tu chvíli bylo jasný, že drátky nevydržely. Ovšem štěstí v neštěstí bylo, že jsme na příjezdu do města míjeli cykloservis a tak byl na pořadu dne návrat o pár ulic zpět. Cykloservis s prodejnou přišel vhod i Turovi, kterej jak jsem již říkal, neměl nic suchýho na sebe. Zde se ukázalo, že v SRN vydělává dost, neboť si zakoupil trenýrky za sumu, za kterou se někteří oblečou kompletně. Inteligentní chlapík Běhovi vysvětlil v čem je problém a doporučil vyměnit více drátků než jen jeden prasklý. Nakonec došlo k výměně deseti drátků, což už nespravilo jen 130,- Kč. Teď ještě k tomu, proč byl chlapík inteligentní. Samozřejmě to je ze Sašovo hlavy. Vysvětlení je prostý. Chlapík ráčkuje, což je podle Saši známka obrovské inteligence. Myslím, že Saša nikdy ráčkovat nebude. Po kvalitní opravě inteligentním opravářem se jelo dál. Na řadě byl oběd a tak jsme využili služeb jedné z restaurací na konci Slavonic. Myslím, že se jmenovala U Petrika. Denní menu obsahovalo rizoto a jaternicovou polévku. No zkusili jsme to. Polévka byla při nejmenším zvláštní, ale hlad byl mocnej nepřítel. U oběda došlo na probírání našeho bloudění a připomínek, zda nepojedem radši po klasických silnicích. To už Běha psychicky nevydržel a se slovy: „Vypínám telefon, seru na to, teď jedem podle tebe.“ rezignoval na funkci navigátora. Od té doby se jelo podle mapy zakoupené v Hluboký nad Vltavou. Ještě před odjezdem někteří využili zásob hajzlpapíru na zdejších záchodech a to nejen k vysušení bot. Kromě bot si jej nacpali na různá místa, abych to řekl přesně, přímo vlkovi do tlamy. S plnými žaludky a u některých i jinými částmi těla, jsme se vydali na další cestu. Jelo se po vedlejších, méně frekventovaných silnicích a cesta pěkně utíkala. Sašovo bystrému zraku neušel v mapě název obce Dačice. Nevím čím ho tak okouzlil, ale začal s ním opět otravovat, stejně jako předchozí dny s Blatnou a Velechvínem. Bohužel pro něj jsme Dačice minuli. Přišla jedna z lehčích dešťových přeháněk, ale nikoli taková, aby nějak narušila naší cestu. Když přestalo pršet, tak si Saša oblíknul pláštěnku, kterou měl do tý doby v tašce. Nikdo neví, proč jí vyndal až když bylo po dešti a byl stejně mokrej z předchozího deště, ale to je prostě Saša. Dál se jelo v suchu. Jen Saša byl mokrej, protože se v pláštěnce pařil jak v sauně. V jednom z dalších kopců jsme jeli s Turem v popředí s očekáváním Sašovo naříkání nad dřinou při jízdě do kopce. Běha se jej rozhodl do kopce vytáhnout a tak jel s ním. Z neobjasněné příčiny se ovšem Saša zcvoknul a nabral nečekanou rychlost. Nevím co se mu v hlavě pomotalo, ale místo aby nás v klidu objel, tak v nejstrmější části kopce za námi prudce zabrzdil, dokonce smykem. V nastalé Sašovo snaze urychleně zběsile přehodit, se opět projevila jeho službu vypovídající přehazovačka a už nebyl schopný v cestě pokračovat a zbytek kopce absolvoval po svých. Po tom, co jsme se přestali smát jeho šílenému zkratu v kopci, neodpustili jsme si patřičné připomínky, jestli učí kolo jezdit apod… Ovšem pohled na toho blázna v pláštěnce tlačícího kolo, nám okamžitě úsměvy navrátil. Aspoň to přinutilo Sašu sundat si konečně pláštěnku. Síly nadále ubývaly, vlci se stále silněji zahryzávali, ale pomalu jsme se blížili ke konci. Chvílema to vypadalo, že ke konci světa. Když jsme projeli okolo Hospody na konci světa, obavy se zvětšovaly. Naštěstí se jednalo jen o název místní putiky. Pak už zbývalo do cíle jen asi dvacet kilometrů. Nejdříve pozvolné, ale dlouhé stoupání, na jehož konci jsme však byli odměněni nádherným několikakilometrovým sjezdem do Vranova nad Dyjí. Už jen zbývalo najít nějaké ubytování, ale to měla být maličkost, vzhledem ke skutečnosti, že u přilehlé přehrady je spoustu možností ubytování. Následoval krátký výšlap na hráz přehrady a zde začala snaha o zajištění noclehu. Tato snaha se ukázala jako marná. Nespočet telefonátů na všemožné ubytovny, penziony, hotely a podobná zařízení, nevedlo k úspěchu. Pokaždý zaznělo: „Zavoláme ještě na tohle číslo.“ Což znamenalo Praku zavolej na tohle číslo. Tur byl až tak ochotnej, že by mi k tomu i půjčil telefon. No nic, museli jsme zpět do města. Zde jsme na pátý pokus sehnali ubytování v Zámeckém hotelu. Byl to asi nejhezčí hotel ve městě, což se taky projevilo na ceně. Nakonec jsme usoudili, že to je i se snídaní, takže to tak drahý není. Při čekání na ubytování jsme si ještě v hotelové restauraci dali pivo. Mladá servírka na přivítanou Tura obrala o pár korun, což s grácií přešel a neřešil to. Pak ubytování ve čtyřlůžkovém pokoji. Běha opět vyfasoval Sašu do manželský postele a my jsme s Turem měli jednolůžka. Konečně jsme tedy mohli rozvěsit mokré oblečení a dát si sprchu. Zásoby hajzlpapíru se urychleně zmenšovaly, protože posloužil k vysoušení promoklých bot. I tak ho ale dost zbylo, což jsme kvitovali následující ráno. Následovala další životní zkušenost, která zní: „Nechodit do sprchy poslední.“ Nezbyla na mě teplá voda a ta studená mě zrovna dvakrát nepotěšila. Před odchodem z pokoje se všude po podlaze povalovaly kousky hajzlpapíru, kterej některým vypadával z různých otvorů. Večeře proběhla v místním Country saloonu, kam chtěl Běha jít od první chvíle ve Vranově. Při večeři Saša ukázal, že opravdu nikdy neráčkoval a ráčkovat nebude. Dotazem, zda je Vranov nad Dyjí nebo nad Dunajem, nás docela zaskočil. Pak jsme ještě zjistili, že Saša má špatnýho mechanika (Petra Poláka), kterej může za blbnoucí přehazovačku. Pokračování již probíhalo v hospodě vedle našeho hotelu. Saša s Běhou ještě nebyli zcela nasyceni, tak si dali pizzu. Pilo se pivo Hostan, žádnej šlágr, ale nic jinýho nebylo. Při sledování fotbalu Saša připomněl jedné ze servírek, že nám její kolegyně nenapsal na lístek pizzu. Natrefil zrovna asi na vedoucí, protože ta se okamžitě vehementně zajímala o to, která ze servírek se dopustila takového zločinu. Tímto přiznáním Saša téměř zajistil zapomnětlivé servírce vyhazov. Měla štěstí, že jsme jí nepráskli. Při zjištění, že máme na lístku 6 piv místo 8, jsme radši mlčeli. Pak se opět projevil Saša, když řekl, že by chtěl jet na Machovský jezero. Pak šel k baru objednat další pivo a když se servírky divily, že chceme další pivo, tak jim řekl, že jsme z jinýho kraje a pijem jak duhy. Zároveň objednal čtyři Hosany, čímž pobavil i zbytek personálu. Hosan a Hostan se snadno poplete, tak není čemu se divit. Saša ale ani v tuto chvíli nezapomněl na balení holek. Když uviděl holčinu, která se před tím nabídla, že nás vyfotí před hospodou, využil situace a řekl jí, že jsme si to rozmysleli a jestli nás vyfotí. Následovalo focení i s ní a její kamarádkou. Ovšem to bylo vše, čeho Saša dosáhnul. Ještě teda nějaký podpisy na účtenku, aby měl Saša památku a mohlo se vyrazit do hotelu. Zde na pokoji proběhlo focení nesmyslů jak z vyhlášený Modrý ústřice a šlo se spát.

Den IV. – pátek 1.8.2014

Páteční vstávání po tich slavných Hostanech bylo lehce nemilé, ještě k tomu bylo umocněné tím, že se konalo v šest hodin. Ne že by to bylo úmyslně, ale Tur prostě neumí vypnout přednastavenej budík v mobilu. Všechny nás překvapil kus zmačkanýho hajzlpapíru u Sašovo hlavy, stejně jako zbytek ruličky na přilehlém stolku. Samozřejmě nás napadali různé scénáře o jeho vyskytnutí se u Saši v posteli, ale ten to razantně popřel a do dneška nikdo neví, co se vlastně v noci na dvoulůžku dělo. Naštěstí se pak po brzkém probuzení mohlo ještě nějakou chvíli podřimovat. Na dlouhý polehávání to ale nebylo, neboť se o pozornost přihlásil již zmiňovaný Hostan. Naneštěstí se u našeho čtyřlůžáku nacházel jen jeden záchod a Hostanovo kouzlo zapůsobilo na všechny stejně. Po patřičném prostřídání v koupelně a po ranní hygieně se šlo na snídani. Všeho byl dostatek a tak se naše vypracovaná těla pomalu opět plnila energeticky bohatými potravinami. Po snídani opět krátká vzpomínka na Hostana a mohlo se zavelet k odjezdu. Kola nám naštěstí nikdo z boudy u hotelu neukrad, Saša si opět dofouknul kolo, asi aby nevyšel z formy a jelo se. Jedinou jistotou v tu chvíli bylo to, že se z Vranova pojede do kopce. Do pořádnýho kopce. V tu chvíli jsme již ale měli v nohách přibližně 340 kilometrů a tak nás tento výšlap nepřekvapil. Sašovi teda chvíli trvalo než přijel na vrchol kopce, ale to určitě nebylo způsobeno jeho únavou. Přibližně v polovině kopce se totiž nachází „vyhlídka zamilovaných“, na které se největší milovník naší výpravy určitě zastavil a dost možná zde také zavěsil nějaký zámek, stejně jako mnoho zamilovaných před ním, kteří si tak symbolicky uzamkli svojí lásku. Vzhledem k tomu, že Saša do této chvíle žádnou slečnu neulovil a visací zámek sebou netahal, tak nevím, co tam vymejšlel, ale možný je fakt všechno. Bych se nedivil, kdyby tam zámkem na kolo přicvaknul třeba účet podepsanej servírkou z předešlý noci. Když jsme se na kopci opět kompletně sjeli i s odpadlivším Sašou, tak už nás nečekalo nic náročnýho. Po pár kilometrech jsme zastavili v Lesné, kde jsme chtěli ve zdejším koloniálu U Potácelů zakoupit nějakou vodu do bidonů. Běha to pojal po svým a než jsme stihli najít peněženky, tak vyšel z prodejny s pětilitrovým soudkem vody. I když jsme nalili bidony až po okraj, voda stále zbývala. Povinně se museli všichni ještě ze soudku napít a až pak se mohlo pokračovat v cestě. Saša si lahodnou vodu ještě okořenil dvěma iontovýma lektvarama, po jejichž požití by byl schopný asi vyšplhat i na místní větrné elektrárny. Dál už cesta byla naprosto klidná. Možná až příliš klidná, protože se jednalo o nekonečné rovinky. Profilu trasy odpovídala i jí úměrná rychlost, kterou jsme se blížili k Mikulovu. Znojmo objíždíme ze severu a asi po padesáti kilometrech se nachýlil čas oběda. V Hraběticích v restauraci Haklův mlýn se nám zalíbilo a denní nabídka také byla dobrá. Ikdyž Saša opět dal přednost řízku s bramborama. Na zapití byli radlery a Zulu limonáda, která svojí křiklavě žlutou barvou nenechala nikoho na pochybách, že se jedná zaručeně o čistě ovocné pití. S vědomím, že do cíle našeho putování napříč republikou nám zbývá už jen asi třicet kilometrů jsme se vydali opět na cestu. Asi silou vůle nebo energií nabytou po vydatném obědě jsme se velkou rychlostí přibližovali k Mikulovu. Netrvalo dlouho a v dáli se nám zjevil Svatý kopeček. Ne, nejednalo se o optický jev známý jako „fata morgána“, ale opravdu to byl asi nejznámější vrch Pálavy a na něm tyčící se kostel. Následně už byla jen otázka času, kdy se před námi objeví samotný Mikulov. Netrvalo dlouho a stalo se. Příjezd do Mikulova už byla ta pověstná třešnička na dortu. Naprostou jistotou bylo focení u značky označující naše cílové Město. Po několika pokusech se podařilo nastavit foťák a hurá ke značce. Našeho snažení si povšiml řidič projíždějícího autobusu a „kamarádsky“ na nás zatroubil, zrovna když jsme nachystaní čekali až vyletí ptáček. Jako by nestačilo, že se o nás pokoušela mrtvice už jen z toho cyklo výkonu, ale po autobusákovo žertíku už fakt moc nechybělo. Už zbývalo jen najít naše ubytování. Běhovo navigace zafungovala a za chvíli jsme zvonili u dveří penzionu U Libuše. Shodou okolností byl penzion kousek od amfiteátru, kde se konal Kryštofkemp, na který jsme se následující den chystali. Přivítala nás paní domácí, trochu ukecaná, ale milá starší paní. Saša by jí hned dával dohromady s dědou, kterej nás navigoval před Týnem nad Vltavou. Následovalo ubytování. Na dva dny se našim přechodným bydlištěm stalo patro rodinného domu, což bylo po předchozích čtyřlůžákach jako hotel Hilton. Rozdělení pokojů bylo následovné. Já měl samotný pokoj s dvoulůžkem, Tur na tom byl stejně, Běha pokoj s dvojlůžkem a jako bonus Sašu na další posteli. Nebylo by to až tak blbý, kdyby Běhu na dvojlůžku neměla následující den doplnit Mája. Po zabydlení se a patřičné koupeli jsme se vydali na průzkum města. Hlavním cílem však bylo vlakové nádraží, protože naše hlavy pomazané konečně napadlo starat se o vlak, kterej nás poveze domů. O tom, že je už dávno pozdě jsme v tu chvíli nevěděli. Když jsme vítězoslavně našli nádraží, přišlo na řadu nekonečné plánování trasy s babou za přepážkou. I přes skutečnost, že většina námi chtěných spojů byla totálně vyprodaná a přes všem známou věc, že ČD nejsou zrovna vysněným dopravcem, podařilo se nám naplánovat odvoz zpět domů. Na jednu cestu nám nadšená paní vydala šest jízdenek, kdy některé byly na kola, některé na rychlík, některé na courák, ale nikdo z nás se v nich neměl šanci vyznat. Za tyto vymodlené jízdenky jsme měli zaplatit přibližně 2500,- Kč. Když přišlo po třičtvrtě hodině na placení, tak se na nás přihnalo další překvapení. Z úst pracovnice za přepážkou totiž vyšla věta: „Teď mi ještě řekněte, že chcete platit kartou?!“ Chtěli jsme. Ani všichni čtyři jsme nebyli schopni dát dohromady požadovaný obnos cash. Kartou už to prý zaplatit nešlo, tak nezbývalo, než zaběhnout k nějakému bankomatu pro hotovost. Naštěstí se na nás konečně usmála štěstěna a bankomat byl opodál v Tescu. Obyčejný nákup jízdenek na vlak se ukázal jako neobyčejný a upocenej jsem byl víc než z celý cesty do Mikulova, ale dobrá věc se podařila a odcházeli jsme z nádraží s jízdenkami. Pak už jsme si konečně mohli užívat zasloužený odpočinek. Prošli jsme si centrum města a značně dehydratovaní jsme zasedli na nějakém dvorku u Svijanské restaurace. Nebyla to dobrá volba. Pivo nám asi osobně vařili podle toho jak dlouho se na ně čekalo. Našim zrakům následně neunikla u jednoho z mnoha stolků na nádvoří sedící korpulentní dáma. Byla to přesná ukázka ženy, která prostě nemá nosit sukni. Ale fotka s touto dámou na pozadí stejně vznikla. Pak jsme radši nechali peníze na stole a šli jinam. Podle rychlosti tamní obsluhy bych typoval, že tam peníze leží do dnes. Kam jít dál? Paní domácí nám vlastně říkala o tamním jedinečném pivu Mamut, které by měli točit někde u amfíku. Šlo se. Krčmu jsme našli a pivo bylo dobrý, ale k jídlu nic a tak nezbývalo než vyrazit jinam. Polkli jsme každej dva Mamuty a naše cesta vedla opět do centra města. Cestou potkáváme nějaké holky, které očividně přemýšlí, zda půjdou do přilehlé restaurace U Urbana. Saša pohotově a s jemu vlastní nápaditostí holkám poradí, ať tam nechodí, protože tam smrdí talíře. Děvčata s poděkováním odešla jinam. Co na tom, že jsme U Urbana nikdy nebyli a teď už ani nebudem. Večeře nakonec proběhla v nějaké retauraci na náměstí. Saša jakožto vyhlášený gurmán povečeřel pstruha s bramborem. Nejdřív si objednal Prazdroj, ale pak usoudil, že k rybě musí být bílé víno a tak k číšníkovi směřoval dotaz, jaké mají bílé víno. Na odpověď Rulandské šedé pozdní sběr, vinař Saša přikývl a objednal si dvojku. Napřed ovšem vyexoval na stole stojící pivo. Z restaurace se odcházelo za tmy a naše kroky ještě směřovali někam do kopců nad náměstím. Pěkná vyhlídka, ale ani jsme nevěděli, kde vůbec jsme. Pak už se šlo bydlet. Po náročném dnu přišla únava jako první na Sašu. Ještě ani pořádně neležel v posteli a už spal. Následoval malý žertík v podobě přikrytí zchváceného vinaře sedmi peřinama a šlo se spát.

Den V. – sobota 2.8.2014 Kryštofkemp Vzhledem k tomu, že jsem si nepsal v sobotu patřičné poznámky do mobilu a ke skutečnosti, že si ho.no pamatuju, bude povídání trochu kratší. V sobotu jsme se probudili do slunného rána, což signalizovalo, že Kryštofkemp bude stát za to. Lehké opocení Sašovo těla však nebylo zapříčiněno sluncem, nýbrž silnější přikrývkou. Den jsme začali nákupem v protějším konzumu, takže snídaně byla za nedlouho na stole a během ní už jsme vymýšleli další plány. No prostě se šlo do amfíku na Kryštofkemp, nic víc, nic míň. Už u vchodu do areálu jsme věděli, že se nebude jednat o klasický fest, jak jej všichni známe. Krajčo vítajíc u vstupu návštěvníky nás extra nebral a naše kroky směřovali k prvnímu stanu s pivem.Zvláštní nakupování a točení piva jsem pochopil o chvíli dýl než by bylo zdrávo, ale alespoň jsem tím pobavil ostatní. Když jsem se srovnal, tak už byla maličkost natočit pár piv v „pivocvičně“. Prohlídka areálu a šlo se na svah proti pódiu. Naše mužná těla se během několika chvil opalovala v prudkém slunci a pivo se nosilo tak rychle, že by ho ani Pepa Honzát nestíhal pít. Běha vymyslel, že budem piva prokládat vodou, což byl vskutku skvělej nápad. Jinak by jsme asi v tom vedru brzo odpadli. K ochlazení návštěvníků byli povoláni k areálu i hasiči s cisternou, ze které zkrápěli „uvařené kempaře“, kteří dobrovolně k cisterně přišli. Nás nevyjímaje. Teda hlavně Sašu, kteréj byl pokaždé totálně mokrej. Po původu vody v cisterně jsme se radši nepídili a opakovaně jsme se docházeli ochladit. Prudké slunce a nemálo piv Sašu vyburcovalo k akci. Stoupnul si před hasiče, kterej z proudnice kropil okolí a se slovy: „Hej, naper to do mě!“ jej vyzval k akci. Že na sobě neměl Saša nit suchou asi říkat nemusím. Samozřejmě se muselo i jíst. Různé hot-dogy, klobásy, steaky atd., to znají všichni. Nás okouzlil hamburger. Taky klasika, řeklo by se. Ale tohle byl „dvouručák“. Navrch zmrzlina a šlo se opět před podium. Na scéně se objevila Lenny. Ne, nejedná se o další Sašovo lásku, ale o českou zpěvačku, dceru Lenky Filipové. I když i na té Sašovo lásce něco bude. Autogramiáda po jejím vystoupení byla pro Sašu samozřejmostí, na což má vzpomínku v podobě fotky a v tu chvíli měl i její podpis na pravém předloktí. K tomuto nás poučil, že si nechá podepsat úplně všechny, kdo dneska budou vystupovat. Jak už to ale bývá, žádný další podpis na ruku nepřibyl. Pak už nás svojí přítomností poctila Mája. Těžko říct, jestli i ona měla z naší přítomnosti takovou radost. Dále za zmínku stojí nakupování klobouku. Se Sašou jsem šel do stánku s věcmi Kryštofu, kde si Saša vyhlídnul klobouk. U prodejního pultu jsme chvíli vybírali a okukovali, co je k mání. Na pultu bylo vyskládáno asi deset klobouků a za pultem na policích jich bylo asi dalších pět set, v různých velikostech a barvách. O to víc byla překvapující otázka, kterou Saša na prodavačku vznesl: „Dobrý den, máte klobouky?“ To mě okamžitě rozesmálo a když prodavačka pohotově odpověděla: „Ne, nemáme.“ to už jsem se smíchy dusil. Když přestal Saša boulit oči, došlo konečně k nákupu vytouženého klobouku. O chvíli dýl jsme si zde ještě oba zakoupili trička, ale to už se obešlo bez trapasů. Pak už vše probíhalo bez větších excesů a my si v klidu vychutnávali atmosféru Kryštofkempu. Ještě musím zmínit jednu věc a tou je selfie foto, které si pořídili Běha a Saša s Krajčem. Na selfie jsou oni a v pozadí asi pět metrů za nimi je Krajčo, podepisující se fanouškům. K tomuto nám sdělili, že si s nim chtěli udělat selfie, ale nechtěli ho rušit. Stylem pivo, pivo, voda, pivo, hot-dog, pivo, pivo, jsme se propracovali až k samotnému zlatému hřebu této akce, kterým bylo vystoupení skupiny Kryštof. Zajímavým zpestřením jejich vystoupení byl únos nevěsty, která se zde objevila z nějaké blízké svatby. Původní myšlenky, že se jedná o připravenou akci, byly rozptýleny a překvapenej ženich, kterej posléze dorazil, měl o zábavu postaráno. Po skončení všech akcí na hlavním pódiu se dění přestěhovalo na travnatou plochu opodál, kde se pekly buřty a na malém pódiu hrála skupina U mě dobrý z Karlových Varů. Zda zpěvák této skupiny byl tak dobrej nebo za to mohlo tich vypitých dvacet piv, kýbl vody a silný úpal nevím, ale Běha z něj byl totálně unešenej. Do pozdních hodin jsme se zde dobře bavili, Saša nezapomínal na oblbování holek, tentokráte to zkoušel přes tričko a odchytával všechny, které měly stejné triko jako on. A že jich bylo. Když už jsme byli totálně přesyceni kulturou, vydali jsme se k Libuši. Zda se zde něco ještě dělo si bohužel už nepamatuju, ale určitě nic zvláštního. Koneckonců jen v jednom pokoji byl víc než jeden člověk.

Den VI. – neděle 3.8.2014 cesta domů

Byl tu den odjezdu a tak jsme ráno naposledy v Mikulově posnídali, sbalili všechny věci a po patřičném rozloučení s paní domácí jsme naše přechodné bydliště opustili. Vzhledem k tomu, že jsme museli pokoje vyklidit již dopoledne a vlak nám jel až odpoledne, tak jsme se ještě přesunuli na místní koupaliště, kde jsme strávili poslední chvíle našeho Mikulovského působení . Počasí bylo celkem dobrý a cestou na koupaliště nám nechybělo odhodlání ke koupání. Po příchodu se ale počasí lehce pokazilo, dokonce i pár kapek spadlo a tak jsem do vody nakonec šel jen já. Ostatní se mezi tím ochlazovali zevnitř orošeným pivem a nanukama. Čas se nachýlil a vyrazilo se na vlakové nádraží. Zde nás chytla větší dešťová přeháňka, ale bylo kam se schovat, tak to nikoho netrápilo. Už při příjezdu zdejší střely na kolejích bylo jasné, že cesta domů prostřednictvím ČD nebude tak docela bezproblémová. No naskládali jsme kola do již celkem plného vagonu a jelo se do Břeclavi. Mikulov se s náma při odjezdu rozloučil pekelnou bouřkou, která trvala až do Břeclavi, kde jsme při vykládání kol z vlaku byli vděční za místní zastřešená nástupiště. Ale přece jen se i na nás déšť chvílemi dostal, protože v kombinaci se silným větrem pršelo doslova vodorovně a to i pod přístřeškem. Inu dobrá věc se podařila a i s kolama jsme čekali na příjezd dalšího vlaku. Rychlík, kterej nás měl odvést až do Prahy, se ale né a né dostavit. Lehká nervozita byla umocněna při pohledu na množství čekajících lidí a desítky odstavených kol. Ovšem my jsme měli zakoupené místenky pro kola, tak jsme se neměli čeho obávat. Když už se tedy uráčil vlak přijet, samozřejmě s patřičným zpožděním, zjistili jsme, že nějaké obavy přece jen byly na místě. Samozřejmě se do vlaku nahrnuly stovky lidí a pak teprve na řadu přišli cestující s kolama. Při pohledu na přeplněný vlak a lidi nacházející se v prostoru pro kola nám bylo jasný, že je dvakrát nepotěšíme tím, že budou muset pryč. Místenky jsou prostě místenky. Bohužel jsme je ale měli jen pro naše bicykly, což znamenalo, že tich „pár“ kilometrů ve vlaku do Prahy budeme muset strávit u kol na podlaze. Mája si zalezla mezi kola, že ani nebyla vidět a přečítajíc nějakou zaručeně poučnou knihu tak vydržela až do Prahy. My bohužel tak skladní nejsme a cestu jsme si tedy patřičně protrpěli. Četli se noviny, jedly svačiny. Mimochodem Saša měl na svačinu smažený vejce v chlebu od snídaně a to vzhledem k horšící se kvalitě vzduchu ve vlaku nebyl pozitivní jev. Společně s námi se v okrajové části vagonu určené pro kola přepravovali i dva studenti z Dánska. Vypadali, že je kvalita cestování moc netrápí, tak nevím, jestli jsou na ČD již zvyklí, nebo v Dánsku mají podobně kvalitního dopravce. Aby nebylo problémů pro tu chvíli dost, bylo nám oznámeno, že vlak bude mít asi hodinu zpoždění a tím pádem nestihneme navazující vlak z Prahy. Nic co by chtěl člověk slyšet, když v tom vlaku máme opět zakoupené místenky. Je pravda, že v ten den byla téměř po celé republice silná bouřka a na různých místech byly na trati popadané stromy, což jak jsme se dozvěděli, způsobilo to prokleté zpoždění. Saša opět vytáhl ze své nekonečné zásoby jedno moudro: „Já jsem optimista, ten vlak určitě nestihnem“. No, alespoň nás tím pobavil. Příjezd na nádraží do Prahy byl nakonec jen o tři minuty dýl než nám odjížděl navazující vlak. Bohužel ale prý nešlo zařídit, aby tento vlak chvilku počkal. V Praze jsme tedy museli vymyslet náhradní řešení nastalé prekérní situace. Nakonec nám bylo doporučeno jet lokálkou do Berouna a tam počkat na některý z dalších, Berounem projíždějících rychlíků, který by nás vzal do Plzně. Dokonce některá z průvodčích i měla domluvit, že nás v tom či onom vlaku bez problémů vezmou a počítají s námi. Jelo se tedy do Berouna. Ve vlaku se nacházela asi nejochotnější průvodčí, která u ČD pracuje a musím říct, že se opravdu snažila nám pomoci. Zajistila nám, že na nás v Berouně nakonec počká jinej vlak, na kterej jen přestoupíme a hned pojedem směr Plzeň. Stalo se a za to jsme jí do dnes vděční. Cesta z Berouna do Plzně už byla dobrá, místa bylo taky dost, k doplnění energie posloužily broskve, který Tur cestou někde zakoupil. Ani si už nevybavuju kde. Vlak byl nový a dveře se otevíraly automaticky, což Sašu pobavilo a opakovaným otevíráním a zavíráním dveří zřejmě způsobil jejich únavu až přestaly fungovat. Pak šel ještě vyhodit odpad z broskví na záchod, protože jsme jinde nenašli odpadkový koš. Zřejmě měl trochu problémy s dveřmi nebo prostě jen průvodčí odhalila, že není zcela psychicky v pořádku, protože nám přišla oznámit, že si případně máme kamaráda vysvobodit ze záchodu. Že ze sebe dokáže chrlit nesmysly snad do nekonečna nám opět Saša dokázal při průjezdu Rokycanama. Zde zjistil, že když se v názvu města prohodí nějaká písmena, tak vniknou Cikany a případně Romcikany. Je to prostě hlava pomazaná. Příjezd do Plzně a zde opět hledání dalšího vlaku. Zadařilo se a během čekání došlo i na nákup něčeho na zub. Při tak náročném cestování člověku vyhládne. Z Plzně už nás nečekalo žádné nemilé překvapení, jelo se fungl novým vlakem, kde jsme byli skoro sami. Na štítku na stěně vlaku jsme si přečetli, že jeden vagon stál 60 mil. Kč. V přepočtu na cestující měl tedy každý prostor asi tak za deset mega. Saša naposledy ještě dofouknul měknoucí kolo a s vědomím, že z Domažlic, kam přijedem asi v jednu ráno, budem muset po vlastní ose, jsme se připravili na závěrečný úsek našeho cyklistického putování. Mája kolo neměla, tak si nemohla s náma vychutnat noční jízdu. Domů se dopravila s Hanou Märzkou, která ochotně i v této noční době dorazila na nádraží ve své nablýskané Felicii. Oproti původním představám, že budem do osmi doma se plány lehce zvrtly, ale hlavní bylo, že jsme dorazili. Co dodat na závěr? Asi jen, že se výlet podařil, Saša žádnou nesbalil, Tur nejel s igelitkama, Běha už vymyslel trasu na příští rok na Slovensko a já jsem konečně dopsal tenhle 48 519 znaků obsahující článek. ?

Kalendář akcí

Počasí


© 2011• Kondor bike team • Všechna práva vyhrazena • Počitadlo

TOPlist